Můj život se příliš neliší od osudů těch, kteří žijí v naší části Evropy. Přesto musím nepřetržitě dokazovat, že zde mohu pobývat, že mně cosi patří a že mám určitá práva. Dokazovat, ale jak?
Stačí dobové fotografie? Snímky a rodné listy mých prarodičů, které dokazují, že jsem potomkem starousedlíků, rolníků, zakladatelů obce Streda nad Bodrogem?

     Čím se vymyká osud mého otce, který se musel od svých 14 let starat o obživu své matky a svých sourozenců, když mu zemřel jeho otec, můj dědeček? Měl velké štěstí, když se v době druhé světové války vrátil zpět domů z ročního zajetí v Rusku? Pár šťastných chvil jistě prožil, když si v roce 1946 vybudoval nové hospodářství a v roce 1947 se oženil s mojí matkou. Měsíc po svatbě však obdržel vystěhovalecký dekret a měl být zbaven svého hospodářství. Díky dokladům mé matky nebyli vystěhováni, ale státní občanství bylo v roce 1947 uznáno jen jí. Otci, přestože žil v Československé republice, stejně jako jeho matce a sestře, byla jen změněna národnost z maďarské na slovenskou. Tehdejší tzv. přídělové komise zemědělskou půdu, kterou naše rodina vlastnila, nezaknihovaly, ale postupně ji přerozdělily rodinám, které tuto oblast osídlovaly po roce 1954.

     V roce 1951 byla mému otci nařízena účast na nucených pracích, protože odmítl dát svůj majetek do jednotného zemědělského družstva. O rok později byl však donucen tak učinit. V roce 1953 musel naopak z družstva vystoupit, ale majetek už tam zůstal. Osvědčení o československém státním občanství můj otec obdržel až po sedmi letech žádostí v roce 1954.
Je-li člověk vyhnancem ve vlastní zemi, spouští se vlna bezpráví. Proto jsou tak důležité právní návraty ke kořenům, proto je nutné bránit vlastnictví, vědět, odkud jsem a co mě patří.

V mém archívu je 91 právně ověřených příloh, které potvrzují moje práva k vlastnictví majetku. A přesto musím tato práva stále dokazovat.
Kde je ta poloha, která určuje nedotknutelnost mých práv?
Proto vstupuji do veřejného prostoru, abych silou svých zkušeností pomohla upevnit jistoty svých spoluobčanů.

Dýchám vzduch, o jehož kvalitě nerozhoduji.
Hospodařím s finančními prostředky, jejichž hodnotu sama neurčuji.
Řeším problémy, které jsem nevyvolala.
Platím penězi, které brzy zaniknou.
Ale znám způsob, jak to všechno změnit.

     Můj život ve středoevropském prostoru začal ve Stredě nad Bodrogem 15. dubna 1950, podle všeho k večeru, přesný čas mi není znám. Pokřtili mne jménem Marta Irena. Díky místu svého rodiště jsem získala československé občanství a pro budoucnost cestu k poznání morálky a charakteru několika národností, které vytvářejí podstatu Střední Evropy.
Pocházím ze slovensko-maďarské rodiny. Moje matka, Margita Semanová, rozená Bodnárová, se narodila 9. října 1926 v Cejkove, chodila do slovenské školy. Rodina se vždy hlásila ke slovenské národnosti, i když z hlediska polohy místa její existence, jsme hovořili také maďarsky (od té doby maďarštinu dobře ovládám). Otec Michal Seman, rolník, se narodil 11. října 1920 ve Stredě nad Bodrogom. Moje sestra Kristína, žije se svým manželem Zlatkem a synem Alexem v Chorvatsku.

Základní školu jsem navštěvovala ve svém rodišti, Streda nad Bodrogom, okres Trebišov. Střední všeobecně vzdělávací školu jsem ukončila v roce 1968 v Kráľovskom Chlumci. Poté jsem absolvovala dvouleté denní studium na Střední ekonomické škole pro pracující v Košicích se specializací hospodářské plánování a účetnictví. Studiem na Vysoké škole ekonomické v Bratislavě jsem v roce 1976 ukončila státní závěrečnou zkouškou a získala jsem diplom na fakultě ekonomiky a řízení výrobních odvětví. V tomtéž roce jsem svůj osud spojila se svým životním partnerem, MUDr. Jiřím Prokopem (narozen 17. března 1949). Spolu s ním a naší dcerou Martou (narozena 5. června 1978) žijeme v Karlových Varech. Ke znalostem slovenštiny a maďarštiny jsem tak přidala i češtinu.

Moje profesní dráha startovala v národním podniku Pozemní stavby v Karlových Varech. Od počátku jsem pracovala bez ohledu na čas. V okamžiku, kdy jsem byla oslovena ONV Karlovy Vary, přešla jsem na tamější odbor kultury. Poznala jsem problematiku organizování kulturních akcí, sítě kin, i financování provozu církví a finančního zabezpečování církevních objektů. Vzhledem k tomu, že jsem vždy měla širší zájmy, vyučovala jsem také odborné předměty na gymnáziích v Ostrově nad Ohří a v Karlových Varech.

Moje specializace, které měly vždy blízko k ekonomice, účetnictví a informatice, mně přivedly k zaměstnání v Československých státních lázních a zřídlech s působením v Karlových Varech. Poznatky z řízení organizačně složitých útvarů, nutnost koncepčních přístupů a četná jednání s lidmi stimulovaly můj další rozvoj, který směřoval k vysoké odpovědnosti a hlubším profesním znalostem. Znalost aspektů ekonomiky práce a personální problematiky mě přivedly do funkce vedoucí útvaru ekonomiky práce. Tyto podrobnější údaje uvádím proto, že vytvořily start pro mé budoucí profesní zapojení. Podařilo se mě zpravovat projekt mzdového systému, který měl šanci pro uplatnění v celém lázeňství. Věnovala jsem se zejména principům zpracování mezd a ekonomických přístupů výpočetní technikou.

Po roce 1989 jsem své znalosti využila jako vedoucí výzkumného a vývojového pracoviště a specializovala jsem se na nové budoucí struktury lázeňství.

V té době jsem zpracovala také Podnikatelský záměr na výstavbu a provoz rodinné farmy ve Stredě nad Bodrogom s důrazem na agroturistiku, kde jsem po předcích zdědila pozemky, které byly v době socialismu obhospodařovány místním jednotným zemědělským družstvem a státním statkem. Jako zákonný pokračovatel odpovědnosti za majetek předků jsem dopodrobna poznala byrokratické přístupy, které ztěžují přístup občana k jeho právům. Můj zájem o záchranu úrodné zemědělské půdy se promítl až do dnešních dnů. Je těsně provázán s obranou vlastnických a dědických práv, návratem rodinného majetku a vypořádáním restitučních nároků.

"Ctím majetek a vlastnická práva druhých, ctím dědictví svých předků."

Marta Prokopová